Mám zvolit safírové nebo minerální sklo na hodinkách?
Plexisklo (akrylát)
Jelikož je akrylát ze všech materiálů užívaných k výrobě krycích skel hodinek ten nejlevnější, není překvapivé, že se také nejsnáze poškrábá. Naproti tomu je akrylát velmi odolný proti prasknutí – je měkký a tudíž není tak křehký, jako skutečné sklo.
Další velkou výhodou je možnost vzniklé jemné škrábance poměrně snadno vyretušovat, či úplně odstranit. Pomůckou vám bude zubní pasta a kartáček – stačí nanést trochu pasty, která je vlastně jemnou lapovací pastou s mikrobrusivem. Po chvilce leštění a následném opláchnutí vodou bude akrylát téměř jako nový. Na trhu lze najít speciální leštící pasty pro tyto účely, ale zkušenosti uživatelů říkají, že levná zubní pasta udělá stejnou službu.
Minerální sklo
Právě tento typ skla je používán u většiny hodinek s cenovkou do 10 000 Kč. Jedná se o skutečné sklo s vysokým podílem SiO2 a nikoli plexisklo jako v případě akrylátu. Minerální sklo je oproti němu odolnější vůči poškrábání, přesto se po několika měsících nošení hodinek s tímto typem skla škrábance chtě nechtě objeví.
Pochopitelně záleží, jak moc jste na své hodinky opatrní a čemu je budete vystavovat – při zednických pracích přijde krystal k úhoně logicky mnohem pravděpodobněji nežli v útulné kanceláři. Minerální sklo dosahuje na stupnici tvrdosti podle Mohse na šestý stupeň (živec) a tak je mnohem tvrdší nežli akrylát, tím je ale logicky křehčí.
Safírové sklo
Nejtvrdší, nejdražší, ale také nejkřehčí z kvarteta uvedených materiálů, to je safírové sklo. Safír je modrou odrůdou korundu se stupněm tvrdosti devět, a jeho přirozená naleziště jsou roztroušena po celém světě. V hodinářském průmyslu se ale samozřejmě nepoužívá přírodního nýbrž syntetického, tedy uměle vyrobeného safíru.
Syntetický safír je transparentní a vzniká krystalizací korundu (Al2O3) za velmi vysokých teplot. Po chemické stránce je tedy syntetický safír stejný jako ten přírodní používaný v klenotnictví, ovšem bez barevného nádechu. Umělý safír byl poprvé objeven v 19. století, v 60. letech minulého století byl v této formě poprvé použit u hodinek.
Safírové sklíčko je v souvislosti s hodinkami často označováno jako scratch-resistant, tedy odolné vůči poškrábání. Poškrábat jej přesto lze, ovšem to byste si museli na pomoc přizvat materiál minimálně stejně tvrdý, nejlépe však diamant. Zakoupíte-li časomíru se safírovým sklem, pak s náhodným a neúmyslným poškrábáním nemusíte dělat hlavu – pravděpodobnost takové nehody je totiž mizivá.
Co ale safír nemá rád jsou velmi tvrdé nárazy, co je tvrdé to je obvykle i křehké a ani safír není výjimkou. Pád hodinek z nevelké výšky na tvrdý beton tak může mít katastrofální následky, jejichž dohrou může být kompletní výměna celého skla.
